Tvrdě/Měkce jako obraz naší současnosti - Divadlo
Podobně jako se v přírodě proplétají či doplňují protichůdné energie jin a jang, setkávají se ve dvou společně uváděných divadelních hrách současných autorů Martina Františáka a Davida Drábka syrovost až krutost s něhou a hravostí. Projekt výstižně nazvaný Tvrdě/Měkce, jenž je od letošního jara uváděn v ostravském Divadle Petra Bezruče v režii Jana Friče, se tak stává výbornou příležitostí promýšlet obě modality hojně se vyskytující v každodenním životě.
Karla
Drama Martina Františáka, které je uváděno jako první, diváka zavádí někam na Valašsko, na místo s krachující sklárnou, na místo, kde je neustále přítomen chlad a kde občas někdo umrzne. Na pódiu se rodí skromný příběh, jenž postupně odkrývá v celé své složitosti a „tvrdosti“ životní osudy lidí a jejich rozbolavělé duše. Františák se představuje jako empatický pozorovatel, který se nebojí (a jde mu to) propojit své až lyrické vidění světa s drsnými reáliemi, v nichž se chlastá tvrdý alkohol, sem tam se někdo pohádá a kde jen málokdo oplývá hmotnými statky. Chce se napsat, že se hraje, z pohledu v křesle pohodlně usazeného divadelního diváka, především o lidech bez valnější perspektivy (v továrně pracují jen v noci, přesto jim hrozí propuštění, ženy, aby to vydržely, musí být tvrdé a možná také proto se oslovují maskulinním výrazem „hoši“, svou situaci ovšem změnit neumí). Drama Karla se tak stává pozoruhodnou sociální (až sociologizující) „výzkumnou“ sondou. Františák nepřímo hovoří o prekarizaci práce na pracovním trhu či o společnosti sociální nesouměřitelnosti (scéna, kdy majitel sklárny oznamuje, že fabrika končí a on nebude k zastižení, jelikož se stěhuje na Měsíc). Nápaditě je představena také selhávající politická reprezentace (ministr Drápela, který se vyjadřuje pomocí jakési absurdní říkanky, v níž se vazba na realitu spíše vytrácí).
Andrea
Pokud bychom se shodli, že drama Karla představuje princip „tvrdosti“ nejen jako něco tíživého, bolestného a syrového, ale také ve smyslu opravdovosti, reálnosti, tedy ve smyslu něčeho, s čím můžeme mít přímou zkušenost, třeba, když si dáme někde na Valašsku s místními pivo, nebo na co si lze sáhnout a co tedy nelze tak jednoduše (virtuálně) přemisťovat, pak Drápkova Andrea (která se hraje po přestávce) připomíná spíše tekutost. Mám na mysli měkký tekutý svět médií, kýče, popkultury a taky oněch lidí, kteří se kliknutím jednoho tlačítka přestěhují třeba na Měsíc. Andrea je jméno bývalé televizní „rosničky“, kterou bavívalo rozplývat se v médiích, být součástí světa showbusinessu. Divák ji ale zastihne v poněkud jiné situaci. Hroutí se, je osamělá, ztrácí se... Přesto je oproti „tvrdé“ první části vše uhlazenější, hravější, stylizovanější až kouzelné. Jakoby si Drábek chtěl udělat srandu taky ze smrti, obelstít ji, vymazat. To se ovšem nedaří a Andrea umírá.
Měkké v tvrdém/Tvrdé v měkkém
Tak jako se jin a jang vzájemně prostupuje, taky tvrdost a měkkost se v celé inscenaci prolíná. „Tvrdí“ hrdinové z prvního dramatu jsou také něžní, mají sny a umí být vtipní. Naopak, svět napěchovaný „měkkostí“, svět, na který odkazují plyšové papuče a beztvaré sedačky, navštíví ta nejtvrdší realita – těžká nemoc a smrt. K zvýraznění tohoto prolínání použili divadelníci (v čele s režisérem Janem Fričem) řady citací a hlavně odlehčující humor. Balancovalo se na hraně vážnosti a nevážnosti (např. popmetalový song od Tublatanky sloužil jako podkres pro jakousi sebezničující opileckou extázi, „sanitková“ píseň Můj čas zazněla zas v situaci zdravotního kolapsu hlavní hrdinky). Také hudba vhodně doplňovala nálady a celkové vyznění (tvrdý Judast Priest / měkký Smetana s tekoucí Vltavou).
Standardně dobrý byl samozřejmě i celý herecky soubor, který se výborně popasoval také s několika drobnými genderovými hrátkami (již zmínění „hoši“, skvělý Jan Vápeník v roli muže, který hledá spíše tradičně ženskou práci služky a ze kterého číší obrovská něha, jež bývá interpretována spíše jako feminní kvalita nebo třeba surreální postava lžičky Dušana Urbana).
Ale abych jen nechválil. Některé vtípky mi zaváněly samoúčelností, zvláště když se opakovaly a byly nadužívány (přílišné citace z tuzemských popsongů). Přesto, že Karla na mě působila trochu roztříštěně, jako takový pelmel nálad, oslovila mě silněji než Drábkova Andrea. Možná to byl i záměr – vytvořit hrubě otesaný tvar, ke kterému si divák musí trochu složitěji (tvrději?) hledat cestu. Popřestávková podívaná byla o poznání uhlazenější, dobře vysoustružená, bez zádrhelů a komplikací (i když třeba oživlé karty mi připadaly jako zbytečný motiv).
........
Tekutost a měkkost mi evokují nadýchanou lahodnou šlehačku, která se může velmi rychle rozplynout. Naštěstí se ale podařilo režisérovi i hercům ji v celé inscenaci dobře nadávkovat – umně nastříkat na pevněji držící chutný koláč. Výsledek byl pak ve svém celku příjemně osvěžující, všechny chutě se uspokojivě prolnuly.
Komentáře
Přidání komentáře...